Laura se ukázala jako moc milá, přátelská a otevřená osůbka. Zamluvily jsme si spolu hostel na přespání ve Vancouveru (nástup byl brzo ráno, tamtéž, takže jet trajektem až ten den nepřipadalo v úvahu) a hned od začátku bylo jasné, že se snadno shodnem. V preferencích, přístupu, povídání a tak :) Dokonce byla tak zlatá, že když jsem se jí zeptala, jestli by mě občas nevyfotila, protože nemám foťák jen mobil s malou pamětí - nejenže okamžitě souhlasila, ale nabídla mi, že si můžu půjčit její foťák kdykoliv budu chtít a ještě zalitovala, že kdyby to věděla dřív, mohla mi půjčit svůj náhradní, který nepoužívá :)
Brzo ráno jsme všichni vyrazili na sraz, kde na nás čekal proti mému očekávání normálně velký autobus, i s námi plný do posledního místečka. Byla jsem spíš nepříjemně překvapená, říkala jsem si, že taková spousta lidí bude určitě zdržovat a vůbec že bychom si to víc užili v menší skupince. No, absolutní opak byl pravdou :D Většina osazenstva byla do 30 let, kromě nás ještě jedna skupinka z University of Victoria a pak spousta lidí studujících ve Vancouveru angličtinu. Průvodce byl taky mladý a příjemný Kanaďan a celý výlet byl designovaný tak, abychom se mohli v průběhu seznámit a zažít co nejvíc zábavy. A tady se ukázalo, jak je super, že jsme na sebe s Laurou vyšly. Francouzi byli už tak dost velká skupinka, takže drželi při sobě. Stejně jako Němky, které byly fajn, ale trochu uzavřené. Kdežto my s Laurou, i když jsme si spolu rozuměly, jsme měly chuť poznat ještě další lidi... A ve dvou je člověk flexibilnější než jako velká skupinka a snadno se seznamuje.
První seznámení přišlo hned při zastávce na oběd (Rockies jsou daleko, první den jsme ujeli přes 700km, takže jsme strávili skoro celý den v autobuse, dokonce jsme překročili časové pásmo), kdy si k nám s Laurou přisedli průvodce Chris a řidič Peter, který mě překvapil otázkou "Ty jsi Češka?" :D Tipnul si to díky aiesecářské placce ."Czech me out!", kterou nosím na kabelce. (Mimochodem říkal, že během Olympiády viděl někoho s tímto nápisem na tričku, tak se přiznejte, kdo byl na OH a nedal mi vědět :P). Postupně jsem se dozvěděla, že je vlastně také Čech, původem z Karlových Varů, ale že emigroval už v devatenácti do Austrálie, kde získal občanství, oženil se a spokojeně si žil přes dvacet let. Ale jeho sen byla vždycky Kanada, takže se sem s celou rodinou před dvěma lety přestěhoval. Považuje se za Australana, protože tam strávil většinu svého života, ale česky umí pořád dobře - prý díky čtení a komunikaci se svojí maminkou. Byla s ním velká legrace a hned první večer nás s Laurou požádal, abychom si sedly za něj, že mu Švýcarka, která tam seděla první den, není sympatická a že budeme mít krásný výhled. Žádost určitě potěšila, takže jsme strávily s Laurou zbytek výletu na prvním sedadle a bylo to moc fajn... připadala jsem si tak trochu jako část posádky (můžete se zeptat na doplňující informace, víte, co se bude dít, koho mají nebo nemají řidič s průvodcem rádi a proč a tak vůbec, moc příjemné :) )
Jinak výhled z okna autobusu stál za to už první den. Krajina se postupně měnila od zelených kopců, které jsem očekávala, přes suchou vyprahlou krajinu - přejížděli jsme jedno z nejsušších a nejslunečnějších míst tady (v létě je tam prý klidně i přes 30°C, ale nebylo to moc lákavé, jen malé zaprášené městečko), až jsme se konečně dostali do stínu zasněžených hor. V městě Golden jsme se pak ubytovali - všechny hostely mimochodem byly moc super, s pohodlnými postelemi, čistými koupelnami s ručníky a fénem a dokonce i s bazénem a saunou... ty jsem bohužel nevyužila, protože bylo vždycky tak nějak něco lepšího ;) První den to bylo posezení u ohně s opékáním mashmallow (není to špatné, hodně sladké), kde jsme se poprvé více seznámili s ostatními spolucestujícími. Jak osazenstvo řídlo, ke slovu se víc a víc dostával dosti opilý Arab, který se snažil moderovat celou konverzaci a chtěl po každém, aby se představil a řekl něco o sobě. Ale my moc neposlouchali, pořád mu do toho skákali, navíc si nemohl žádné jméno zapamatovat a pořád jen opakoval to svoje - no musím říct, dost jsme se nasmáli... A to výlet teprve začínal :)
První zastávka - městečko Hope a hned medvěd :D
Takhle vypadala "skoropustina"
The Last Spike - místo, kde se spojila železnice - západní a východní část
Celá parta pohromadě
A takhle se postupně měnila krajina
Ráno nás přivítal krásně čerstvý, i když trochu studený vzduch, měsíc a červánky nad horami a Peter myjící přední sklo autobusu, abychom lépe viděli (a to předtím, jako důvod své nechuti k Švýcarce uvedl, že se pořád na něco ptala - např. jestli nemůže umýt okna :D no, asi si zkrátka nezasloužila...)
Druhý den bylo na pořadu dne Lake Louise - krásné jezero obklopené horami, s možností zabruslit si na něm. Už tak by vypadalo jako v pohádce, ale s ledovým hradem uprostřed (pořádají se tam soutěže ve vytváření ledových soch) bylo nepřekonatelné...
S Laurou a průvodcem Chrisem
Další zastávkou na trase byl Johnston's Canyon, kde byly krásné zamrzlé vodopády. Dostat se k nim bylo ovšem dost ošemetné - tím, že jsme měli přes den teplo a v noci zimu, sníh postupně roztál a zamrzl a vytvořil tak luxusní ledovku. Na některých úsecích cesty to vážně vypadalo nebezpečně. Museli jsme hlavní cestu různě obcházet nebo riskovat klouzavý postup. Až se divím, že se nikdo nezranil, protože pádů bylo hodně. Já jsem ale podklouzla jen jednou (chacha ;) ) a vodopád stál vážně za to.
Začínalo to nevinně
Asi nejhorší úsek - led až přes okraj...
Odměna na konci B)
Pár dalších fotek z cesty
Kaskádové hory
Two Jack's Lake
Wildlife
Druhou noc jsme strávili v městečku Banff, ležícího uprostřed národního parku. Měli jsme objednanou večeři - já poprvé zkusila burger z bizona a mimochodem byl moooc dobrý :) (hlavně po tom celodenním chození, šplhání a bruslení), pak jsme si s Laurou trochu prošly hlavní ulici (o moc víc už toho v městě není :P) a obchody se suvenýry a následovala párty v klubu, kam jsme měli volný vstup. Na začátku byl úplně prázdný až na nás, ale docela jsem koukala, jak se zaplnil... V plné sezóně, tam musí být teprve veselo :) Původně jsme se s Laurou nechtěly moc zdržet, ale dobře se nám tancovalo a už jsme byly s ostatními dobrá parta, tak jsme tam nakonec vydržely skoro až do konce...
Na fotce z párty si můžete všimnout staršího pána z Korei. Jmenoval se Jang a byl naprosto úžasný. Cestoval sám a jeho angličtina nebyla moc dobrá, ale zato se opravdu snažil komunikovat a do všeho se vrhal po hlavě :) První den seděl za námi a my se s Laurou skoro poskládaly z jeho rozhovoru se svým sousedem (soused: jsem svobodný, Jang: ooooh, vy nemáte žádné bratry ani sestry?; soused: ne ne, říkám, že jsem svobodný; Jang: takže žádní sourozenci?; soused: nene, prostě jsem nenašel tu pravou... další minuta, dvě stejné téma... Jang: ooooh, haaaaa, ty být můj učitel...) Vůbec zvuková škála byla hodně široká. Jednou jsme ho poprosily, aby nás vyfotil s Peterem a on při tom vydal aspoň minutový zvuk, jako by se chystal k nějakému obrovskému výkonu (např. karate chvat, kdy hlavou prorazíte zeď nebo něco na ten způsob...) My se jen smáli a absolutně netušily, kdyže a jestli vůbec nás vyfotil :D Jeho oooogh bylo slyšet vždycky aspoň přes půl autobusu, když se z nás Chris snažil vyrazit trochu nadšení nějakou otázkou (jako půjdeme dneska bruslit? líbilo se vám to?...)
A co víc, po zbytek cesty seděl pan Jang také v přední řadě, vedle průvodce Chrise a stával se stále výmluvnějším a výmluvnějším. Dozvěděli jsme se, že má ženu a syna v Korei a dceru, která studuje v Montréalu. On jí přijel navštívit, ale nemohla jet s ním na výlet. Normálně cestuje s rodinou a chybí mu, ale na druhou stranu je šťasný, že jsme tu my, ochotní si s ním povídat :) Také, že se učí angličtinu už snad 50 let, ale pořád zapomíná (kladl nám na srdce, jak jsou jazyky důležité). A že byl ředitel a také korespondent nějaké televizní stanice. Což také brzo dokázal, když se zmocnil Chrisova mikrofonu a vyslovil projev celému autobusu a když skoro na konci výletu Chris pro ukrácení chvíle ze srandy navrhl, že by mohl zazpívat, neváhal a vážně zazpíval :D Byl opravdu moc zlatý, do všeho nadšený, šel bruslit, šel na párty, ochotně odpovídal na otázky a nešetřil zvukovými projevy. Vážně jsme se s ním během výletu moc nasmáli...
Nepodařilo se mi sem nahrát video, takže pokud byste měli zájem slyšet song "I'm so happy" performing Mr. Jang, můžete ho najít zde: http://www.youtube.com/watch?v=5pCR9LQ21k4
Další den jsme z vyrazili lanovkou nad Banff, odkud byl opravdu nádherný výhled...
No, vážně dechberoucí pohledy. Pak jsme měli ještě chvíli pauzu v Banffu a hurá na zpáteční cestu :(
Poslední noc jsme strávili v městečku Revelstoke, kde dávají lišky dobrou noc :) šli jsme na chvíli do hospůdky na rozlučku a na pivo (místní se jmenuje Kokanee, náš milý Korejec to vyslovoval jako Kokainee :) ) a pak už se jelo domů. Akorát to vyšlo, celou dobu jsme měli krásné počasí a v pondělí se mělo kazit. Co je vtipné, my měli jen zataženo a trochu sprchlo a ve Victorii poprvé letos sněžilo :D A mě to zase minulo... Peter byl moc hodný, hodil nás až k trajektu (cesta jinak trvá z centra hodinu), takže jsme stihli dřívější ferry do Victorie a krásný západ slunce.
Moc fajn posezení - mezi řidičem Peterem, průvodcem Chrisem, panem Jangem a dvěma sympatickými kluky studujícími angličtinu ve Vancouveru - Francouzem Victorem a Brazilcem Joaem :)
A dobrodružství končí...
Musím říct, že bylo vážně těžké vrátit se v úterý zpátky do školy, zpátky do reality. Výlet byl vážně super, moc jsem si ho užila a jediné štěstí bylo, že jsem se mohla těšit na další zážitky, protože jsem měla na příští týden ohlášenou návštěvu... ale o tom až v příštím příspěvku ;)
Btw vtipná věc, jak jsem celé Rocky Mountains zvládla bez pádu a bez zranění. Další den doma jsem při vstávání od počítače blbě šlápla a zranila si kotník :D Docela jsem se vyděsila, protože to dost zabolelo a slyšela jsem nějaké křupnutí :S ale kotník to zvládnul... sice dost otekl, ale po obkladu přes noc skoro splaskl a do dvou dnů bylo vše ok. Takže jsem se mohla smát svojí šikovnosti - tak je to se mnou pořád - těžké věci zvládám celkem bez problémů a pak zakopnu o maličkost :D
