Se vším všudy

Jak byl pobyt v New Yorku úžasný, tak se cesta nevydařila... Už s letem tam byly problémy, jak jsem psala, takže jsme nemohly s Hankou letět spolu a ani při zpáteční cestě nám nebylo přáno :( Myslely jsme, kolik máme času, takže jsme se celkem v klidu přesouvaly na letiště JFK a tam ještě, místo abychom šly přímo na odbavení, jsme si nejdřív přerovnaly věci - no výsledkem bylo, že jsme nestihly check-in zavazadel o čtyři (!) minuty, protože to zrovna na JFK mají jinak a my o tom nevěděly. Už se nedalo nic dělat, jediná možnost byla bez poplatku přesunout let na další den a strávit noc na letišti. Protože já jsem měla hned na pátek lístek na OH a zrovna hokej Češi proti Lotyšům a s dalším letadlem bych nestihla bus ze Seattle do Vancouveru, domluvily jsme se s Hankou, že v NYC počká ona a já poletím tím původním letadlem...

Let probíhal v pořádku, ale přiznám se, že jsem měla nějaký divný pocit a jen jsem si říkala, ať s Hankou dorazíme v pořádku do Victorie, pokud možno i s našimi věcmi... no nepovedlo se to tak úplně. Do Seattle jsem dorazila kolem jedenácté večer a bus mi jel až v osm ráno, takže jsem si dala kafíčko, prohlídla své krásné fotografické úlovky a rozhodla se, že se vyspím, abych byla na Olympiádu čerstvá. Problém byl, že jsme v NYC docela dost nakupovaly, takže místo poloprázdného batohu, který jsem měla cestou tam, jsem vezla oblečením natřískaný batoh a k tomu kabelku, kde jsem měla všechny cennosti, aby byly po ruce... do batohu už se nevlezlo absolutně nic, ještě jsem musela vyndat dvě trička a dát si je do igelitky, protože se švy u zipu začly povážlivě napínat...

No, asi tušíte, kam mířím, i když já neměla ani ponětí. Byla jsem v takovém pěkném koutku uprostřed letiště - koberec, spojené sedačky a několik turistů, jak s notebookem na internetu, tak spících, zkroucených na lavičce nebo natažených na zemi na koberci. Tomu jsem dala přednost já. Batoh zůstal nahoře na lavičce (stejně v něm nebylo nic podstatné), já ležela pod lavičkou přikrytá kabátem s igelitkou s těmi dvěma tričky a šálou pod hlavou a kabelku jsem si dala těsně k hlavě, ještě pod lavičku, aby nebyla vidět. Cítila jsem se bezpečně, bylo tam i dost lidí (turistů, ne podezřelých individuí, takže jsem se necítila v ohrožení) a kabelka byla schovaná + opravdu jsem se potřebovala vyspat a ty čtyři hodinky od jedné do páté ranní vážně bodly. Jaká byla ovšem moje hrůza, když jsem se probudila a našla všechno na svém místě kromě oné kabelky :(

Nevím, jestli si to umíte představit, rozhodně nikomu nepřeji. Chvíli jsem tam pobíhala s myšlenkou, že to není pravda, že jí třeba jen uklizečka někam posunula a pomalu vstřebávala fakt, že jsem asi na letišti úplně sama bez dokladů a bez peněz. V čekárně už skoro nikdo nebyl a já se pomalu sebrala a šla informovat příslušné úřady. Přišla policistka a sepsala se mnou zprávu, ale byla dost strohá, ani nechtěla nahlásit, co všechno jsem tam měla, dala mi číslo případu, telefon na ztráty a nálezy a zeptala se, jestli něco potřebuji, ale tónem naznačujícím, že ona je tu už hotová...

Takže, co teď? Sice měla přiletět Hanka, ale až někdy za pět hodin. Vzpomínala jsem na všechny případy krádeží z mého okolí a trochu mi bylo útěchou (pořád ještě doufám), že se nakonec se většinou našla v koši aspoň ona ukradená peněženka nebo batoh, i když bez cenností (viz Meni, Peťa Pouzarů, Hanka). To mě vlastně mrzelo a mrzí úplně nejvíc, že pro milého zloděje to nebyl zas až takový úlovek - nějakých 80 dolarů (ani ne 2 000,-), zablokovaná platební karta (díky mami :*), foťák, který byl super a plný nádherných fotek, ale přece jen 4 roky starý, takže na prodej nepoužitelný, stejně jako starý kanadský mobil s kanadskou simkou, klíče, spousta kapesníků, dioptrické brýle a pas - pro zloděje na nic stejně jako můj blok, kde jsem měla všechny poznámky, důležitá data a koučing, goalsetting (alá velká Meňa a její blog, díky za velkou inspiraci btw :*). No, takže jako v té reklamě: věci za tolik a tolik, ale ten pocit a zážitky (viz blok a fotky) k nezaplacení :'(

Ale abych nebyla jen pesimistická a nefňukala tady (i když jsem samozřejmě moje milé věci pořádně obrečela), veliké štěstí a útěcha byl můj český telefon, který mi zůstal, protože jsem na něm měla nastavený budík a proto ho při spaní měla u sebe. Paradoxně jsem se o něj bála nejvíc, že mi ho může někdo ukradnout, když není schovaný v kabelce a proto jsem si k sobě další věci nedávala + bála jsem se, že bych je mohla zalehnout nebo něco. No, takže jsem mohla napsat mamce, co se stalo a poprosit jí o zablokování karty. Vyměnily jsme si nevím kolik sms a byla to vážně velká podpora, necítila jsem se tak ztracená... děkuji ještě jednou :*

Chvíli jsem ještě běhala po letišti a nakukovala do odpadkových košů, jestli kabelku někde nenajdu pohozenou, ale pak jsem si uvědomila, že je to stejně zbytečné, protože jestli jí zloděj někde pohodil, tak určitě v nějakém odlehlém koutě a já byla moc unavená a neznalá letiště, abych ho oběhla celé. Takže byl čas se uklidnit a začít jednat konstruktivně. Musím říct, že to paradoxně byl asi menší stres než ono telefonování se zprostředkovatelem letenek, protože tam jsem se cítila bezmocná, což je pocit, který nesnáším úplně nejvíc, kdežto tady aspoň byly věci, které bylo potřeba udělat a vyřešit, pěkně jednu po druhé... Takže jsem začla s ambasádou, šla jsem se zeptat na informace, jestli neví, kde je nejbližší česká ambasáda a jestli tam můžou zavolat, protože já z českého nemůžu. Pán byl moc milý, zjistil, že v Seattle není a slíbil zavolat na hlavní ústředí, ale nebrali mu to, tak jsme museli počkat. Mezitím jsem si uvědomila, že mám aspoň kopii pasu na mailu, takže kdybych si jí vytiskla, měla bych aspoň něco v ruce. S tím mi pán ale nemohl pomoct, že prý nemají tiskárny pro veřejnost a na svůj letištní účet mě pustit nemůže, takže jsem musela opět čekat...

...to mě ale nebavilo, jako mnohem lepší nápad mi přišlo jít se podívat zpět na policejní oddělení, že tam přece tiskárnu mít musí. To se ukázalo jako úplně nejlepší nejlepšejší věc, kterou jsem mohla udělat. Předtím v pět ráno, tam nikdo nebyl, ale teď jsem narazila na nejmilejší osobu na světě - Moniku. Která nejen že mi vytiskla kopii pasu, ale zajímala se o můj případ a když zjistila, co se mi stalo a že jsem nejedla, dala mi ze svého 20 dolarů na jídlo a lahev vody. To jsem taky obrečela - vděčností, protože to bylo přesně to, co jsem potřebovala a přeci jen jsem byla dost rozhozená a nevyspalá... Ale byla jsem už mnohem klidnější, šla jsem se dát dohromady na záchod, to mi taky pomohlo dostat se do většího klidu, už jsem byla schopná popsat ztracené věci bez slz v očích, no hrůza se mnou :)

Tím ovšem Monika neskončila. Když jsem tam přišla znovu, že bych možná pořád stihla bus do Vancouveru (a nepropadla mi tak jízdenka), kdyby byla tak hodná a zjistila mi číslo rezervace z mailu (ukradli mi sice i onu jízdenku, ale měla jsem v mailu potvrzovací kód). To už tam byly dvě, obě moc hodné - nejen, že mi zjistily číslo rezervace, kde je zastávka a jak se tam dostanu (to jsem měla samo vypsané v ukradeném bloku), ověřily pro mě dokonce i to, že se dostanu přes hranice s okopírovaným pasem a zprávou policie (strašně jsem chtěla do Kanady, kde už mám přátele a všechno, v Seattle jsem neznala nikoho). Zabralo to ale dost času, takže bych už bus nestihla. A Monika neváhala, zavolala do té společnosti, představovala se jako policie, takže to mělo hned jinou váhu, vysvětlila jim mou situaci a domluvila mi bezplatný lístek na další čas :D Fakt strašně strašně zlatá. Nevěděla jsem, jak jí poděkovat, pomohla mi neuvěřitelným způsobem. Navíc na mě byly strašně milé, daly mi čokoládu, doprovodily mě na bus, který mě měl vzít do centra na zastávku, zaplatila za mě lístek a vysvětlila řidiči, že se o mě má postarat a ukázat mi, kde mám vystoupit a kterým směrem jít. Nakonec mě obě objaly a rozloučily jsme se. Děkovala jsem jim v slzách, protože byly vážně strašně úžasné a už s nimi se mé štěstí začalo obracet zase do pozitiva.

Na zastávku jsem totiž dojela v pořádku a co víc, potkala jsem tam Hanku (které mimochodem, neuvěříte, ukradli na JFK iphone!!!) Tak nějak si myslím, že se to tak prostě mělo stát, že jsme ten check-in zavazadel neměly stihnout (blbé 4 minuty), takže jsme se musely rozdělit a každá o něco přišla, kvůli něčemu, co se teprve ukáže... Navíc přiznávám, že jsem možná byla trochu lehkomyslná, protože se mi nikdy nic podobného nestalo (ovšem kdo to mohl čekat, člověk se zabezpečí proti něčemu a stane se něco úplně jiného možná ještě horšího...) No, každopádně mám tu exchange experience aneb zahraniční zkušenost opravdu se vším všudy :D

Ne, vážně jsem vděčná, že když už se muselo něco takového stát, že se to stalo takhle. Pořád mám svůj český mobil aneb kontakt se světem, moc mi pomohli na letišti, takže jsem měla peníze a jízdenku. Další super věc bylo sejít se konečně zase s Hankou, které se podařilo koupit jízdenku na stejný bus (KONEČNĚ SPOLU) a pak mě založila kanadskými dolary a bezpečně provedla Vancouverem do Victorie a půjčila mobil, takže jsem mohla zavolat domácímu, že nemám klíče a on mi přišel odemknout. Řeknu vám, že to byl úžasný pocit dostat se domů. Dalším neuvěřitelným štěstím je, že během Olympiády je ve Vancouveru české zastoupení... Ten pán, co mi slíbil tento víkend vystavit pas totiž jinak působí až v Ottawě (uf!!!). Nestala se vlastně žádná tragédie, jsem zdravá, možná dokonce psychicky silnější, mám zážitek, materiál pro blog (haha), spoustu krásných zážitků a vzpomínek z NYC a poučení pro příště samozřejmě. Věci, co mě mrzely nejvíc - můj sešit, fotky a lístky na Olympiádu, o které jsem přišla, také nejsou úplně v nenávratnu: sešit už mám nový a pomalu ho zaplňuji, fotky mám od Hanky a jsou hodně podobné a Olympiádu ještě stihnu tento víkend. Navíc mám materiál pro černě laděné vtípky ve kterých si libuju a posunutý termín na jednu práci do školy, do které se mi stejně nechtělo...

Nevím jen, jak to bude s létem a jestli se budu ještě moc podívat během svého pobytu do USA, protože není jisté, že dostanu víza do dočasného pasu. Ale hlavní je, že tu mohu dokončit semestr, podívat se ještě po Britské Kolumbii (a to dokonce s našimi, kteří přijedou na návštěvu). Takže ať to dopadne, jak chce, vždycky může být hůř a já to celkem ještě vychytala dobře :) Navíc nesnáším pláč na rozlitým mlékem, vždy je lepší hledat to pozitivní a posunout se dál. Tak, konec filozofování. Jsem v pohodě, šťastná a v dobré psychické kondici a jestli jste dočetli až sem, tak vám děkuji za sdílení mého somewhat nepříjemného zážitku... potřebovala jsem se "vymluvit" :) Slibuju, že příště tu bude zas něco pozitivnějšího a lehčího ;)

New York

Jak víte, rozhodla jsem se strávit týden volna v New Yorku. A že to byl týden :) Jely jsme já s Hankou jako česká reprezentace a připojily jsme se v sobotu k Caroline, Anne-Céline a Laurentovi - Francouzům, kteří tam byli už od pátku. Později se ještě přidali dva další Francouzi, ale ti s námi až tak moc nebyli.

Letěly jsme ze Seattle, protože v rámci USA jsou letenky levnější. Do Seattle se dá z Victorie dostat trajektem, který jezdí jednou denně a trvá asi tři hodinky. Potkaly jsme se na něm ještě se dvěma dalšími exchange studentkami ze Španělska, které taky mířily na letiště, akorát směr California. Na začátku cesty nás posádka vystrašila, že je rozbouřené moře a že doporučují si vzít tabletku na mořskou nemoc, tak jsme si jí nakonec pro jistotu vzaly a moře opravdu houpalo, ale nebylo to zas tak hrozné. Myslím, že bych vydržela i bez ní :) No, nevadilo to, celou cestu jsme v podstatě prospaly. A Francouzky nám pak řekly, že ony jely o den dřív bez tabletky a vážně jim nebylo dobře, takže my jsme dopadly lépe :)

Cesta začíná

Zelená kartička do USA :)

A bylo vážně super, že jsme Španělky potkaly, protože provozují couchsurfing (síť lidí pro levné cestování - kdo se účastní, musí poskytnout ostatním gauč na přespání, pokud přijedou do jeho města a na oplátku může využívat gaučů všech ostatních :D) Takže byly domluvené i na Seattle (přespávaly tam, my letěly brzo ráno, tak jsme to nepotřebovaly), což znamenalo, že nás vyzvedl jeden amík, odvezl nám kufry k němu domů a ještě s jeho kamarádem jsme jeli na večeři. Můj první opravdový americký burger byl vážně moooc dobrý :) Pak nás ještě vzali na krásnou vyhlídku na město a na kafe, které fakt bodlo. Holky pak šly spát a my na letiště, kam nás kamarád odvezl - super na druhou :)

Noční Seattle

S Hankou jsme bohužel nemohly letět spolu (kvůli dříve zmiňovaným komplikacím s letem jsme nenašly společný) takže já jsem letěla o dvě hoďky dřív - s naším společným obrovským kufrem hurá do neznáma :) Měla jsem vypsanou adresu hotelu a cestu z letiště a doufala, že to půjde. A překvapivě šlo, i když mě trochu rozhodilo, že na letišti neměli nějakou pořádnou mapu NY, musela jsem vzít zavděk aspoň mapou městské hromadné dopravy. Dalším překvapením bylo metro - které je dost staré, tudíž takové špinavé a o dost menší než pražské. Což by nevadilo tolik, jako že na dost zastávkách nejsou jezdící schody nebo výtahy (s 20kg kufrem to bylo znát) a abyste se dostali na druhou stranu dráhy prostě někdy musíte vylézt nahoru a přejít ulici (!!! :D) Takže na začátku jsem na milé metro byla dost naštvaná, ale musím říct, že má své kouzlo - všude jsou bílé dlaždičky, ale na každé stanici zdobené jinou mozaikou (třeba oči nebo zvířátka) a ke konci jsem si ho skoro zamilovala :)

Hostel nebyl špatný (rozhodně ne za tu cenu) - spojené tři budovy, s internetem v lobby, blízko metra a Central Parku. Měly jsme s Hankou dvojpokoj za 36 dolarů celkem, s koupelnou a záchodem na chodbě. Byl celkem čistý a v pohodě, ale Francouzi měli nějaké problémy (myš v pokoji a nepříjemný soused), takže je nakonec přestěhovali do jiného pokoje. Navíc tam byl moc příjemný recepční, se kterým jsme se daly do řeči během našich večerních kontrol internetu. Byl to asi padesátiletý černoch, jmenoval se Glen a zřejmě někdy předtím chodil s Češkou. Tvrdil, že si hned myslel, že jsem taky Češka, že mám prostě ty rysy :D haha, no proč ne. Hanku prý tipoval spíš na Němku nebo Francouzku (těch tam jinak bylo taky spousta). Taky nám řekl, že píše divadelní hry a že zrovna dokončil svou první knihu. Hezky se s ním povídalo a na konci si řekl o naše e-maily, tak jsem zvědavá, jestli nám tu knihu pošle :)

Po ubytování jsem šla do centra na Times Square, kde jsem měla sraz s Hankou. Měla jsem čas, tak jsem si řekla, že půjdu pěšky, abych z toho města taky něco viděla a na Times Square zrovna náhodou vedla Broadway. Byl to strašně zvláštní pocit, jít si tak sama po městě a ulicí, kterou znám z filmů a vždycky mi přišla tak nějak nedosažitelná. Musela jsem se smát, když jsem si uvědomila, že říct mi někdo před rokem, že si budu sama kráčet po ulicích New Yorku, tak bych mu nevěřila nebo bych si ten zážitek spojovala se strachem a přitom to bylo takové normální. Strašně zvláštní pocit, prostě ulice, nijak zvláštní, lidi, kterým rozumíte a říkáte si: tak to je ten New York :) Navíc mě překvapilo, že na tak velké město, tam snad nebyly zácpy, asi všichni vážně jezdí taxíky, kterých tam bylo mraky. Pak jsem šťastně dorazila na Times Square (výlohy byly barevnější a barevnější a zajímavější a zajímavější :)), hned na třetí pokus se potkala s Hankou, daly jsme si večeři, trochu to tam pofotily a hurá spát :D

Times Square, v noci vypadá vážně krásně

Srdce k příležitosti sv. Valentýna

A hned vedle je dům celý plný M&M lentilek


Měly jsme štěstí, protože další den, v neděli, se konala v Čínské čtvrti oslava nového Čínského roku. Bylo tam spousta lidí a průvody, které vedli vždycky dva barevní tančící (my myslely, že to jsou draci, ale dnes mi řekla spolužačka, že to prý byli tygři, tak nevím...) za zvuků bubnů a hudby. Moc zajímavé. A na konci jsme šly do čajovny, dát si na radu průvodce bubble tea. Nebyl špatný - zelený čaj s mlékem, hodně sladký a pil se širokým brčkem, aby se tam vešly bubbles - takové želé kuličky bez chuti. Na ochutnání zajímavé, ale hodně syté a myslím, že jednou stačilo :)






Potkaly jsme Číňana, který nám namaloval znaky draka (starého roku), tygra (nového) a fénixe (toho nevím proč...)


Pak, protože bylo tak krásné počasí, jsme se vydaly na procházku po Brooklyn Bridge, odku je krásná vyhlídka na Manhattan. Obecně nám počasí přálo, bylo hezky jarně. Jen v úterý se podle předpovědi ochladilo a sněžilo, čehož jsme využili už i s Francouzi na nakouknutí do Central Parku a pak jsme se schovali na celý den do muzea a obchodů :D

Cestou na most


A most


Malá socha svobody



Zasloužená večeře v Little Italy

Rockefeller Center

Zeshora byla krásná vyhlídka



Kousek od hostelu jsme měli super snídaňové místo s wafličkami :) ňam

ground zero, teď staveniště... hned vedle je velký shop se super výprodeji... mám odtamtud několik úlovků ;)

Trinity Church

A tady začíná finanční distrikt

Přímo tady na Wall Street jsem měla svůj první Hot Dog - nebyl špatný :)

Dalším bodem programu bylo Staten Island Ferry, které jezdí zadarmo kolem sochy svobody

A tady je, holka :)


Celá parta + racek :)

Vynikající nudlová polévka v Japonské restauraci jako večeře

Úterní zasněžený Central Park, vypadalo to tam vážně jako v pohádce. Moje první letošní sněžení. Navíc bylo dobré, že ve městě sníh skoro nepřekážel - hned naběhli černoši s lopatami a uklidili :) Jinak všechnu manuální práci víceméně dělají černoši + takové joby jako šatnářky, vyhazovači...


Nejvyšší čas schovat se do muzea :) Krásná budova a zajímavý vnitřek. Měli zrovna speciální výstavu, takže většina stálé expozice byla pryč, ale to nevadilo, protože jsme si to vynahradili další den v Muzeu Moderního Umění. Tahle speciální expozice byla interaktivní a spočívala v tom, že si nás předávali různí lidé a bavili jsme se spolu o pokroku... Bylo to příjemné, zamyslet se a obhajovat svůj názor, navíc v tak krásném prostředí (a teple ;) )

Pak jsme si dali za odměnu oběd v francouzském stylu :) vynikající mix chutí od sýru přes čerstvé pečivo po avokádo...

Následovalo Muzeum Moderního Umění alias MOMA, za to jsem byla opravdu vděčná, protože mi rozšířilo obzory v moderním umění, ve kterém se až tak neorientuji. Mají tam opravdu krásné kousky od Picassa, Kandinskyho, Pollocka nebo Andyho Warhola a mnoho dalších...

Konzervyyyy :D

A jako třešničku tam měli výstavu prací Tima Burtona, jak předloh pro filmy jako Střihoruký Eduard nebo Mrtvá nevěsta, tak jeho kreseb - má fakt úžasnou fantazii a smysl pro humor... Moc se nám to s Hankou líbilo :)


Další, co jsme si nemohly nechat ujít byla hra na Broadway. Uvažovaly jsme o různých - Lví Král, Fantom Opery... ale nakonec zvítězila cena a chuť na něco lehčího, takže jsme šly na muzikál HAIR (vlasy). Byla to dobrá volba - pěkné písničky, zajímavý příběh (mimochodem jiný než Formanův film), hodně interakce - běhali nám po hledišti, rozdávali letáky a kopretiny a dokonce se v před přestávkou svlékli (!) ale decentně, bylo zhasnuto :) No a vrchol byl, že po dozpívání a potlesku pozvali diváky na jeviště, abychom si zatancovali na pár písniček. Samozřejmě jsme s Hankou neodolaly, takže můžu říct, že vím, jak to vypadá na Broadwayském jevišti :D navíc v hledišti bylo pořád dost lidí a my stály přímo ve předu, takže to byl opravdu zajímavý pocit :)



No a tady je pár fotek z posledních dnů a procházek... je toho vážně hodně, těžko se vybírá :)

Noční New York - Chrystler Building



Hlavní nádraží


Empire State Building


Tak tenhle černoch mě zastavil na ulici s tím, že by se rád stal slavným a rozšířil své písničky co nejvíc do světa, takže mi dá podepsané CD a já mu můžu dát kolik chci na oplátku :) Tak dostal tři dolary a jsem zvědavá, jestli aspoň umí zpívat ;)

To byla naše poslední procházka po Central Parku, pak už jsme jen vzaly kufry a namířily si to zpět na letiště...

Památník Johna Lennona ovšem nemohl chybět


No, byl to krásný a vyčerpávající výlet (zvláště, když někdo přechází chřipku, nepravidelně jí a málo spí, že...) ale fakt stál za to a mám takový pocit, že se do velkého jablka ještě někdy podívám :)