Tofino

Blížily se Velikonoce s volným pondělkem a všichni začali mluvit o výletu do Tofina. Tofino je surfařské středisko na východním pobřeží Vancouver Island, asi uprostřed ostrova, o kterém jsem slyšela jen samá pozitiva. Chtěla jsem se přesvědčit na vlastní oči (krásná příroda, pláže, atmosféra...), tudíž jsem se rozhodla přifařit se k nějaké skupince. Nakonec se ukázalo, že se chystá skoro hromadný exodus exchange studentů tímto směrem, takže výběr byl bohatý :D Já jsem si vybrala francouzskou skupinku, která se mi už osvědčila v New Yorku i Skalistých horách.

Celkem se nás sešlo 14, z toho 11 Francouzů, já, Španělka Angela a Ital Nick. To už mi došlo, že asi budu mít trochu omezené možnosti konverzace (o zlozvyku francouzů mluvit francouzsky už jsem psala), ale řekla jsem si: ále co, je tam Angela, Nick, Aude (moc sympatická, i když stydlivá francouzka, kterou jsem do té doby moc neznala, ale která vypadala přátelsky a ochotně mluvit anglicky) a Laurent s Erwanem, kteří se už osvědčili jako překladatelé a podporovatelé angličtiny :) a v nejhorším mi bobřík mlčení taky neuškodí ;) A nakonec to opravdu nebylo tak hrozné, s Aude jsem se hodně skamarádila a ostatní se postupně taky osmělovali a víc využívali angličtinu :)

Výlet jsme naplánovali na 3 noci, s tím, že si pronajmeme v Tofinu dva domy zcela pro naší potřebu a dopravíme se tam třemi auty, která budou řídit zkušení řidiči z našich řad :) Pak zbývalo jen nakoupit proviant (vařili jsme si sami) a hurá na cca pětihodinovou jízdu směr Tofino. Bohužel počasí nebylo zrovna slibné, hlásili zataženo, místy přeháňky, ale vzhledem k tomu, že je celý ostrov porostlý deštným lesem a národní park kolem Tofina (víceméně po celém ostrově) má asi 80% nebo i vyšší vlhkost, nebyla předpověď až tak podstatná (ať žije Victoria se svým slunečným počasím díky deštnému stínu).

Cestou byla celkem zábava, různě jsme se naháněli a čekali na sebe... Oběd jsme si dali v Nanaimu, kde pro změnu pršelo, takže jsme se tam ani moc nezdržovali a pokračovali dál, přes hory, kde byl ještě pořád sníh, až jsme dorazili ke Catedral Grove, další plánované zastávce. Katedrální háj je porost starých obrovských Douglaských jedlí, které byly vážně úctyhodné, dojem ale trochu kazilo bahno a mokro, kterého bylo po cestě požehnaně... Takže jsme se většinu cesty místo po stromech koukali pod nohy :)


Členové výpravy skoro u konce cesty na malé fotografické zastávce :)


K večeru jsme pak úspěšně dorazili, ubytovali se, navečeřeli, prohlédli si oba domy a naplánovali další den - uvažovali jsme o pozorování velryb a návštěvě horkých pramenů a někteří pak o surfování, ale ukázalo se, že jsou moc velké vlny (7 metrů), takže nic na moři nepřipadalo v úvahu... Zato ale mělo být slunečno (nebo aspoň nepršet), takže volba padla na prozkoumání Národního Parku Pacific Rim, kde je hodně turistických tras.

Tady je náš domeček, měli jsme pro sebe celé přízemí. Byl moc fajn, ale druhý, i když z venku vypadal hůř, měl větší kuchyni a dokonce krb, takže srovnání vyhrál...


Takže další den jsme vyrazili za turistikou, nejdříve na blízkou pláž, kde opravdu byly obrovské vlny, které ovšem místo aby sufaře odradily, sloužily spíše jako lákadlo, protože lidí v neoprénech tam bylo opravdu mnoho. Kluci na to koukali zaujatě a posléze si objednali instruktora a vybavení na pondělí. Já se ovšem přiznám, že chladno, zataženo a velké vlny mě k surfování vůbec nenaladily. Navíc můj kotník je ještě pořád trochu háklivý, takže jsem se rozhodla, že jestli někdy vyzkouším surf, tak pěkně v teple (třeba na Havaji ;) )

Humorná příhoda: všichni objevitelé se šli kochat výhledem na vyvýšenou skalku, ale nesledovali blížící se příliv... já utekla ještě včas, někteří ozkoušeli teplotu vody :)


Surfuji, surfuješ, surfujeme...




Kromě mušlí, objevila Aude další důkaz podmořského života...

Vlny stály opravdu za to, sedli jsme si na skálu a dali si pauzu - někteří na cigaretku, někteří na svačinku za šumění příboje...


Když jsme se dostatečně pokochali mořem, rozhodli jsme se trochu prozkoumat vnitrozemí. Lesy kolem Tofina (možná spíš pralesy) by s klidem mohly hrát v nějakém hororu - je tam ticho, že neslyšíte ani ptáčka, přítmí, vlhko a spousta stínů a odstínů zelené a hnědé, o stromech různých prapodivných tvarů ani nemluvě... Když se ale jde ve skupince, není se čeho bát :)





Postupně jsme se z lesa zase vynořili na pláž...


...kde se nejdřív všichni jen kochali scenérií...

...ale pak jim to nedalo a šli si moře prohlédnout blíž, což logicky vedlo ke hře na honěnou s vlnami. Pokušení bylo velké, ale já se nedala strhnout, protože tuhle hru znám moc dobře a vím, že existuje jen jediný konec (namočila jsem se takhle v Anglii) a taky že ano, nakonec jsme zůstaly se suchými botami jen tři... Ovšem pozorovat ostatní (jak už se jednou namočili, tak šly zábrany dolů), byla velká sranda :)



Když se dostatečně vyblbli a trochu osušili, pokračovali jsme dál na ještě krásnější pláž, kde byly obrovské kameny, nebo spíš skály, ze kterých byl super výhled...


Pak už jsme byli všichni unavení, ale rozhodli jsme se dokončit túru a podívat se na Long Beach, což má být jedna z nejkrásnějších pláží, ale popravdě nás po těch předešlých docela zklamala. Takže jsme se tam ani moc nezdrželi a hurá zpět vařit večeři, protože už nám z toho chození pěkně vyhládlo...


Jinak po celou dobu pobytu jsme měli skvělé francouzské kuchaře a musím říct, že večeře na mexický způsob opravdu bodla :) (Pravé francouzské crépes další den taky nebyly k zahození ;) )


Další den bylo na programu již výše zmíněné pozorování velryb a návštěva přírodních horkých pramenů. Hodně jsem se těšila, o to víc, že moje účast byla dost ohrožená, protože jsem si trubka zapomněla plavky. Naštěstí jedna skupinka dala přednost dalšímu Národnímu parku a já si mohla půjčit Angeliny plavky (juch). Musím říct, že to opravdu stálo za to. Vezli jsme se Zodiakem, což je takový akční člun - žádné zábradlí nebo sklo, takže nás navlekli do overalů, abychom si nepromočili svoje oblečení a nezmrzli.

Odtud jsme vyráželi...

Já v procesu oblékání

Naše plavítko


Cesta byla opravdu dobrodružná, pořádně to házelo a cákalo, no lepší než horské dráze :) Velrybu jsme cestou tam neviděli, ale nevadilo to, protože jsme ještě měli druhý pokus cestou zpět. Dorazili jsme k molu, kde jsme dostali několikahodinový rozchod a vypravili se k pramenům.

Když jsme dorazili, dali jsme si nejdřív oběd - dokud jsme byli sušší a oblečení. Dalo to ovšem docela zabrat, protože se k nám měl jeden strašně kamarádský pes a pořád nám chtěl kontrolovat, co máme dobrého. Takže jsme půl oběda strávili jeho odháněním v několika jazycích :D


Prameny byly opravdu přírodní - jen dvě dřevěné budky na převlečení a pak průrva ve skále, kudy tekl onen pramen, ale i tak to bylo super, nahřát si kosti a kůži ošlehanou větrem z předchozího dobrodružství ve člunu :)





Zpáteční cesta byla ještě zajímavější, protože jsme konečně taky viděli nějaký ten wild life. Nejdřív jsme tedy jen tak kroužili...



Až jsme narazili na velrybku - kosatku a pak dokonce na mořskou vydru, která si tam klidně plavala na zádech :)


Pak už byl čas na zpáteční cestu...

A přiblížil se nám konec výletu. Většina měla na poslední den naplánované surfování, čehož jsem se vzdala a naštěstí nás, nesurfařů bylo akorát dost do jednoho auta, takže jsme mohli odjet dřív s tím, že se cestou ještě někde zastavíme. To někde byl maják v městečku Ucluet, kde se nám konečně taky ukázalo sluníčko.






Další něco pak byly vodopády Little Qualicum Falls, které stejně jako snad každá voda v Kanadě měly krásnou nazelenalou barvu.





No a to už byl opravdu konec výletu, nezbývalo než se vrátit zpátky do Victorie na závěrečný finiš ve škole... Aspoň že jsem se mohla těšit na svou úterní oslavu narozenin ;)