Takže když rodiče souhlasili s návštěvou, stanovili jsme pobyt na první dva týdny v květnu, kdy už budu mít po škole. Já jsem pak během všech mých výletů dávala pozor, kde by se našim taky líbilo + držela v patrnosti místa, které by stálo zato vidět a ještě jsem tam nebyla. A postupně se začal rýsovat program pobytu :) Aby to však nebylo tak jednoduché, po tom, co si naši zařídili volno v práci, víza a všechno ostatní, probudila se k životu Islandská sopka a celá akce se ocitla v ohrožení. Potvora nás držela docela dlouho v šachu, mamce se nechtělo balit a zařizovat pojištění, když nevěděla, jestli budou moci odletět, já zas nemohla objednávat ubytování atd. Naštěstí se Eyjafjallajökull pár dní před plánovaným odletem uklidnila a dobrodružství mohlo začít :)
Pro rodiče byl let do Kanady také prvním transatlantickým letem, všechno ale zvládli bez problémů a o 17 hodin později jsem je mohla uvítat na letišti ve Victorii. Protože byl večer, jen jsme dojeli domů (naštěstí mohli spát u mě), vybalili pár věcí, sdělili si pár novinek a hurá spát, abychom měli dost síly na dvoutýdenní poznávačku s průvodcem, zařizovatelem, překladatelem a navigátorem Zdeňkou :)
První den, vyhrazený na prohlídku centra Victorie začal trochu podmračeně, ale i tak jsme si Čínskou čtvrť, vnitřní přístav (zvláště přistávání hydroplánů) a přilehlé uličky užili.
Po obědě se počasí vylepšilo a ukázalo i kousek modré oblohy, a to vyloženě jako na objednávku, protože dalším bodem programu byl Beacon Hill Park a procházka kolem oceánu až k mile 0, místu kde končí silnice vedoucí napříč Kanadou od východu až k západu. Vyšlo to moc pěkně, svítilo sluníčko, všechno kvetlo, akorát od oceánu fučel příšerný vítr (koneckonců jako vždycky), takže na focení nebylo moc pomyšlení, ale aspoň jsme mohli obdivovat výkony sportovců surfujících si v moři právě za pomoci silného větru. Mamce zas nedostatek příležitostí k focení vynahradila skutečnost, že jsme byli tak blízko USA, že nám přišla uvítací sms do jejich mobilní sítě :)
Taky jsem našim ukázala univerzitu, kde měli králíci velký úspěch :) a hurá na whale watching. Ten den bylo nejhorší počasí z celého výletu, dokonce poprchávalo a možná to bylo důvodem, že se všechny velryby schovaly a žádnou jsme neviděli. Nicméně i tak to stálo za to, loď na otevřeném oceánu pořádně houpala, takže jsme si užili trochu adrenalinu snažíc se zuby nehty udržet na nohou a nehupsnout někam přes palubu :) a jako přidaná hodnota byl druhý nejstarší maják v Britské Kolumbii, který bychom jinak neviděli, a tuleni s lachtany, kteří se povalovali kolem :)
A protože jsme byli z plavby pěkně zmrzlí, šli jsme se ohřát do muzea a pak do restaurace na vynikajícího lososa, abychom měli dost sil na zítřejší Vancouver. To ovšem nebylo tak jednoduché - nějak se nám (mi) povedlo nechat si ujet trajekt. Pro vysvětlení - někdy v únoru se na můj pokoj byli podívat jacísi úředníci a nařídili Stevenovi (domácímu), zrušit příčku a tedy i pokoj (on to totiž původně vůbec pokoj nebyl, čímž se vysvětluje ta zima, kterou jsem tam měla...), no a zbourání mohlo počkat celé ty dva měsíce nebo kolik, ale ani o den déle, takže jsem se musela i s rodiči přestěhovat do jiného pokoje. Zpoždění naštěstí to nevadilo, protože konečně svítilo sluníčko, takže jsme se rozhodli pro trochu pohybu, tedy pro výšlap na Mount Douglas. Výhled byl úžasný, ale pobyhu bylo víc, než jsme očekávali, protože jsme samozřejmě skoro nestihli ani další trajekt a museli jsme z kopce pěkně kmitat :D
Díky výbornému sportovnímu výkonu jsme však trajekt stihli a provedli přesun do velkoměsta. Tam jsme si prohlédli centrum, což znamená hlavně moderní výškové budovy sem tam ještě s volným pozemkem, hokejový stadion, domov to Vancouver Canucks, knihovnu a Canada Place, dějiště světové výstavy. Nejvíce nás asi fascinovaly dráty elektrického vedení, které jsou v Kanadě opravdu všude (jak se ukázalo, i v lese Skalistých hor:) ) a vytvářejí tak temné uličky, které jsou tak často v amerických filmech dějištěm napínavých scén.
Nadzemka, která jezdí po celém Vancouveru je automatická. Je to docela zvláštní pocit, koukat předním oknem bez řidiče :)
Bystré oko si může všimnout nápisu Vítejte :)
Po noci strávené v moc fajn hotelu na hlavní třídě mě čekal náročný úkol půjčit auto - náročný proto, že já nevím nic o praktických věcech, co se půjčování aut týče, a taťka jako řidič, zase nemá dobrou angličtinu a nevěděl, kam vlastně pojedem... Ale chlapík u přepážky to bral sportovně, vtipkoval a chválil Čechy, že s nimi má dobrou zkušenost :) Když zjistil, že jedeme do hor, doporučil nám hybrida. Řekli jsme si proč ne, nechali si ho připravit a hurá do hor. Čekala nás celodenní jízda a mě úloha navigátora - naštěstí horami moc silnic nevede, takže jsme to až na pár malých kufrování zvládli bravurně :D Role jsme si vlastně rozdělili hned a zůstaly nám po celou dobu - taťka jako řidič, mamka jako fotograf výpravy a já jako už zmiňovaný navigátor :)
První den byl tedy ve znamení přejezdu z Britské Kolumbie do Alberty, nějakých 800 km, během kterých jsme si mohli prohlédnout škálu krajin od zasněžených hor až po jedno z nejsušších míst v Kanadě. Večer jsme si dali výborný hamburger a šli se vyspat na ty přírodní krásy, které na nás čekaly :)
... dokončení příspěvku, pokud paměť dovolí, v blíže nespecifikované budoucnosti...
Žádné komentáře:
Okomentovat